Bydlení v podnájmu - Březina
Bydlení v chaloupce bez tekoucí vody a s topením v
petrách bylo sice levné, ale poněkud ...problematické. Ovšem romantika stála za to -
v lesích okolo se dala užít spousta srandy. A pak stavební spoření začalo vypadat
nadějně a tak jsme začínali pokukovat po domku, který by se nám líbil a začínali
vymýšlet blbosti. Tedy v tom podnájmu byl chlívek...a já na mateřské...a tak mi
začalo hlavou vrtat, jestli by se tam nevešel nějaký nenáročný koník...třeba
huculek...
Martin nebyl proti a tak jsme začali obrážet inzeráty. Jenže huculci byli většinou
u soukromníků a ti za ně chtěli jednak nekřesťanské peníze, ale hlavně - byli to
většinou buď totální chcípáci nebo pěkné ludry. Kopyta nad hlavou z poslední
návštěvy nějak začínala nahlodávat moje přesvědčení o vhodné volbě plemene -
potřebovala jsem pro sebe spolehlivé zvíře - aby se nesnažilo mne pořád přizabít
a pro Martina (začátečník) bylo třeba profesora.
A pak jsem zahlídla inzerát na drobnějšího plňáska, kterého prodával nějaký
podnikatel. Koník stál v normální jezdecké stáji a to mi dávalo předpoklad, že
bude slušně vychovaný. A byl. Voltér. Rozumné oko, nechal se sebou ochotně
manipulovat, citlivý tmavý hnědáček...prý párkrát někoho odložil po cestě
domů...no stane se.
Trochu mne trápilo pomyšlení, co řekne na ten chlívek...byl menší a hlavně
nižší než běžný box. Ale pak jsme si řekli, že snad už brzo najdeme vhodný
domek a bude to. Takľe jsem na koníkovi vyrazila po kopytě do jeho nového domova. Po
cestě splnil mé očekávání, byl to normální hodný, citlivý a nezáludný koník a
závody po poli jsem si hodlala odpustit. Nevěřil svým očím, kdyľ jsem ho vedla do
jeho chlívku. Ale myslím, že pochopil, že je doma. Vždycky vykazoval velikou míru
empatie a přesně rozlišoval, kdy může dělat plnokrevné opičky a kdy se něco děje
- v tu chvíli se stával telepatickým partnerem, krerý chápe situaci beze slov a
řeší ji.
Moc se osvědčil při výuce Martina - žádnou jízdárnu ani rovný plac jsme neměli a
tak prostě nasedl a odjel. Po 50 m už cválal (nechtě a z kopce). Nicméně se
vrátili spolu a Martin vždy říkal, že Bobísek ví, jak rychle může jet. I mne
vozil s rostoucím bříškem zodpovědně a stal se pro nás členem rodiny.
Hela Levíčková, 30.4.2009,
levicek@mushing.cz