Po blátivých vánocích sníh stále ne a ne napadnout a tak jsme se doma brodili blátem a smutně sledovali škrty v termínovém kalendáři. Před Janovičkami přišel první pořádný sníh, jenže za ním se valila pořádná fronta s deštěm. Když u nás ve čtvrtek v noci lilo, nevěřila jsem, že tyhle závody neodplavou. Ale zázraky se děly: Internetem znělo: Jdeme do toho!
Málem jsme se v blátivém dvoře i s vlekem utopili, cesta začínající ve dvě ráno byla všelijaká, ale nakonec Martin dokázal dostat naši soupravu bez úhony do cíle. Jen mírně odřená svodidla a několik drobných odřeninek na traverze před naším džípem ukazovalo, že raděj brzdil o svodidla, než aby prohrnul škodovku, která nám za zatáčkou vyběhla v protisměru do cesty. Takže po adrenalinové vložce jsme se padajícím sněhem prokousali až do známého areálu.
Moc nás překvapila slabá účast - místo obvyklé osmdesátky jen asi čtyřicítka musherů. Důvod? Snad málokdo věřil, že závody budou, někteří zase šetřili dovolenou a síly na Šediváka. Takže z velikých závodů se rázem staly pěkné komorní a pohodové závody, což nás mushery těšilo mnohem více něž pořadatele.
A k závodům samotným - 35 km v parádním čerstvém sněhu po známé trati - nahoru na hřeben, po hranicích, dolů, pak zas nahoru... kousek před cílem ještě do kapsy natahující chybějící kilometry... Sluníčko se na nás občas smálo, na stromech se třpytily krystalky ledu jak v křišťálovém království, na hřebeni byly stromy obaleny sněhem jak po návštěvě Mrazíka...
První den jsem byla moc zvědavá na výkon mého týmu - dva pointři, dvě formulky (kříženky), jedna nahatá kachnička a jako silný kůň dříč Hop. Tým byl mimo Hopa slaboučký do kopců, jinak příjemně ovladatelný a z kopců živý. Ale v šestce takto jeli poprvé a na sněhu ještě nebyli. Na výkony Michala to zdaleka nestačilo. Druhý den byl Hopík unavený a do kopce to vůbec nejelo. Tak jsem jim pomáhala tak napůl - za tři dny je čekal Šedivák se zátěží - kochala jsem a fotila. Z dlouhého sjezdu jsem Hopíka nechala odpočinout ve vaku. Díky tomu si zažil obrovskou radost Zdeněk se čtverkou ohaříků, který nás dojel. Zúročil si tak velikou péči, kterou svým pejskům dává. V MU Pavel Pfeifer předvedl super tým mlaďochů, Miki zas uniformní zrzavý spolehlivý tým. I se Šamanem se letos musí počítat.
Vyhlášení stihli pořadatelé v tak rekordním čase, že jsem ho zmeškala. Tedy - stihla jsem projet kolem právě v okamžiku, kdy hráli hymnu :) Cena za nejrychleší "babu" mne obrovsky potěšila - přímotopný fučák, přesně takový, jaký nám dosluhuje.
Pak si Martin ještě hrál na odtahovou službu a vytahoval některé zapadlíky. Smutně jsme zamávali na Toma, kterému řetězy rozervaly nějaké brzové hadičky a který i s rodinou a pejsky čekal na náhradní vozidlo. A vyrazili jsme směr Deštné, moc příjemně naladěni po těchto super závodech.
DÍKY Metujáci !!! (HelaL)
