První kolo
Míting probíhá v dobré náladě, nejsme žádní slabčáci a troška vody nás nerozhází. Pořadatelé podruhé posunují čas startu a nakonec oznamují, že se jim povedlo prorazit další usek trati traktorem...traktorem??? ...TRAKTOREM?!? Varovné zvonečky v hlavě odsouvám bokem, nejsme přece žádní zelenáči.
Ke startu jdeme všichni plní optimismu, který už v prvních metrech dostává zabrat. Přes pole vede skútrová stopa a těžší psi se nepříjemně propadají. Hobluju dečku co to jde a čekám, jak budou vypadat lesní silnice. Cesty jsou buď projeté traktorem, nebo protažené pluhem. To, že skútr jel nejspíš po středovém pásu, neberou psi na vědomí a vybírají si kolej. Oni se do ní vejdou. Akorát saně by měly být stavěny na rozteč traktorové pneumatiky. Ty moje teda nejsou, docela dost drhnou a pejsky to trošku brzdí v rozletu. Přemýšlím, zda si běžkaři objednali vrtulník, jejich stopy nikde nevidím. Nevidím ostatně přes brejle skoro nic, protože pořád prší. Taky kombinéza je spíš do sněhu než do vody a tak zdárně nasává.
Přemýšlím o tom, že to možná nebude taková brnkačka, jak jsem si jako zdrsněný absolvent Šediváčka představovala, a dělám inventuru zásob: musli tyčinka, carbosnack a plácačka slivovice. Hádejte, co po hluboké analýze teploty, tlaku, vlhkosti a trati volím... Začínám mít pocit, že tenhle závod si budu dlouho pamatovat. Jízda na jedné lyžině představuje slušnou gymnastiku. S úctou sleduju psy, jak si nestěžují a táhnou. Jen Blacky to zabalila v leadru hned poté, co nás navštívili pejsci z jediného Učka, které jsme dojeli. Žádná krev neteče, šli spíš na pokec, ale křehká důvěra je pryč. Do leadru jde Piky a celý tým dře. Snažím se pomáhat jak to jde, ale moc mi to pravda nejde - je třeba stát tak, aby bota ani milimetr nečouhala do boku :) Pejskům slibuji modré z nebe, po tisící jim říkám, že jsou moji a že jsou ti nejlepší.
Na místech protažených pluhem zjišťuji, že lyžaři jsou stále před námi a pokoušejí se bruslit. Jsou to borci. Popáté ždímám rukavice. Občas zastavuji a fotím. Pak si všímám, že na displeji nic moc není vidět a tak se snažím ošudlit čočku. No, prší, no, bude trošku (dost) máznuté. Nějak to s vyrovnáváním hladin asi přeháním, jednu chvíli v koleji ztroskotávám. Saně i foťák mám ale stále pod kontrolou. Jako ve snu míjím některé běžkaře a nechápu, jak to že neutekli na turistickou. Klobouk dolů.
Pak se blížím do známého stoupání, k rybníku, ještě kontrola přírůstků u skotu a pak přes pole domů. Martin ještě nestihl vypřáhnout. Obstarat v bažině nad kotníky psy, šup s nimi do kotců a hurá ke kamnům s rezervním oblečením v náručí. Ještě není plno, tak zabírám strategickou polohu u kamen a suším se. No - běžkaři ze mě možná mají srandu, ale někteří taky nevypadají zrovna čerstvě. :)
40 km jsme jeli 3 a čtvrt hodiny... jen Jirka Suchý to dal pod 3...
