Tak na nás nedošlo. Vichřice profukuje celou Evropou a my můžeme leda tak trénovat v hospodě. Můj leader Asko si mohutným plácáním svých drobných poinřích oušek odřel okraj a docela slušně to teče. Konzultujeme veta, nic moc ho nenapadá - chladit. Krvácení ustává. Bereme pejsky zas na chvilkovou vyjížďku - v lese za kopcem je celkem snesitelně. Jenže Asko třepe hlavou jak posedlý a zas se mu krev spouští. Vypadá se zakrvavenou plecí jak kdyby slovil a sežral nejmíň jelena. Po cestě zpět prorážíme nevěřícně zírající Němce a za okamžik už za námi zní anglické dotazy Co se stalo a zda je možno pejska vidět. Když je zahraniční členka veterinářské ekipy seznámena s několika chybějícími milimetry kůže na oušku, kývá hlavou, že to sice vypadá hrozně, ale není to vážné. Říká, že mi sem pošle veta a fičí uklidnit znepokojené mushery. Vet znova doráží a plácá tam obvaz, který stejně nevydrží dlouho a mluví o nutnosti kupírování.
Praví longaři dospávají pak se přidávají k doplňování tekutin i energie. Jídlo na Krystýně je tak vynikající, že bych se tu hned zabydlela na celou zimu. Na grupáči probíráme s Jirkou Plškem lesní moudrost a Rampušák nám k tomu duje na svůj neuvěřitelný dechový nástroj, který snad obrací celý vesmír naruby.
Jsme celí napjatí, zda se počasí umoudří a zda zítra konečně vyjedeme.
