SAMOTA

Šediváčkův long - Pátek: Trať

Začíná to příšerně - kachničky jsou psychicky na dně. Pointřice Strelka se rozhodla, že na bivaku zůstane a nechce jít. Takže se veze ve vaku a zbylých pět psů tu zátěž spolu s bivakovací výbavou zvládá velmi obtížně. Stále zastavujeme, přepřahám, tlačím ...nejede to ...nejde to. Nejsou tu žádní poctiví alaskáni, kteří by se třeba krokem vyhrabali nahoru. Dvě formulky to samy neurvou. Michal Merhaut, Uwe i Miki profičeli kolem, aniž se ti moji chytli. Turisti si teď pumpují boty a zažívají panáka a ještě dlouho tu nebudou. Krokem se plazíme ke KO a mně je jasné, že dneska těch 77 km nemáme šanci ujet. Na KO kotvím kus za křižovatkou a domlouvám se že to vzdám a pojedu domů. Chci ale počkat na Martina, jestli nebude chtít obě formulky, které by se do Polska mohly proběhnout. Asi za půl hodinky Martin přijíždí. Má jet doprava na Masaryčku, ale jeho tým - když vidí kamarády a žrádlonosičku na cestě domů - neváhá a i přes asistenci třech pomocníků vytváří takový spletenec, který bude Martin sukovat ještě deset minut. Slova, kterými mě Martin posílá pryč, tu nejde reprodukovat. Ruším kotvení a mizím. Psi běží jak vystřelení, Strelka taky, já jsem naštvaná jak čert (na Martina). Nakonec zjišťuji, že to nepřekousnu a že musím zpátky, vzít pejsky aspoň na Masaryčku. Nemáme sice na 77, ale po 10 km jet hned domů - to je silné. Dávám come-back a za chvíli jsme zas na rozcestí. Martin se ještě nerozsukoval, ale už se chýlí ke konci. Blíží se 12 hodin a on chudák neví, že do Polska se pouští jen ti, co dojedou před dvanáctou. Tuším, že mě asi zabije, protože to nejspíš nestihne. Tak se držím hodně z dohledu, psiska táhnou jako čerti, jedu na dečce nahoru jak na šlepru. Martin stojí na Masaryčce, popíjí čajík a konverzuje. Bim, bam dvanáctá odbila. Jejda, to už je dvanáct, to už vás dál pustit nesmíme! Martinovi poklesla brada, vyvalil oči a zmohl se jen na - A kdybych si tu nedal čaj, tak bych dál jet mohl ??!! Vysílačka potvrzuje nepříjemnou zprávu a já přemýšlím o rozvodu...nebo co kdybych někam ujela..? Obracíme oba týmy. Ve chvíli, kdy vyrážíme zpět, se z vysílaček ozývá - Levíčci ještě můžou do Polska! Pomáhám Martinovi otočit, on vyráží že na mě počká nahoře, ale co já?? Strelka se tváří vesele, je mi jasné, že její stávkování byl jen psychický úlet, že je fyzicky v pořádku, ale Polskem je to přes 40 km, navíc ten Kopec...

Tak jedem! Martina sice nikde nevidíme, ale cesta rychle mizí. Nikde nikdo, jsme poslední na trati. Tohle jsem ještě nezažila. V mírném dlouhém sjezdu nakládám Narvika, abych ho pošetřila a najednou jsme v půlce. Míjíme první čtverku - už nejsem ta poslední! Uff. S daleko větším klidem si vychutnávám obousměrný úsek, kde panuje (překvapivě) naprostý klid. Dojíždím Michala Hanuše a jedeme kousek spolu. Za zatáčkou vbíháme pod kopyta koním se saněmi. No problem. Pan Kopec se blíží. Přemýšlím jak na něj (podpora psů tažením je zakázána). Ale pořadatelům se taky doporučuje vyhýbat se příliš prudkým sjezdům a stoupáním. Tak co. Jdu k týmu a chytám se lajny. Hrabeme společně. Když jsme v půlce, psiska už neváhají a já můžu zas za saně a máme to! Polsko se s námi loučí nádhernými výhledy a usměvavými pořadateli, kterým moc chválím jejich trať. Opravdu to tu jelo výborně. (...jen ten Kopec...) Vzhůru stoupáním k Masaryčce. Pod přechodem míjím Aleše, který dře s pulkou jak mezek. A dál proti slunci směrem na Velkou Deštnou. Naštěstí nejedeme až na Pěticestí, ale otáčíme domů dřív, tuším že Pod Homolí. Proti nízkému slunci se nabízejí fantastické záběry. Tým, který ráno vypadal na sesypání, šlape dobře, jen Narvika trošku opečovávám a hlídám. A jsme doma. Nemůžu tomu uvěřit, vždyť jsem to už na KO vzdávala a jela domů... a teď