SAMOTA

Podzimní Cakov - Náměšť na Hané - sprint a mid

"Srdeční záležitost" - takhle hodnotila kdysi Cakov Barča Vojvodíková. Docela s ní souhlasím - na technické trati se obvykle potkává parta pohodových, většinou čistokrevných musherů a my pokud můžem, přijedem taky. Letos byl vypsán sprint (4,8 km) i mid (11,5 km). Obzvlášť jsem se těšila, doufala jsem, že konečně dostihnu Hubnerovi, kterým to s mlaďochy v minulých závodech běhalo excelentně (pro ty kdo neví proč - může za to -mimo poctivého tréninku- taky společnost KSK Bono a jejich superprémiové krmení No 1 - tolik pro pořádek :))

---

Sobota: Sprint (29 obr.)	Dojezdy (12 obr.)	Večer (21 obr.)
Neděle: Ráno, děti (13 obr.)	Trať (52 obr.)	Vyhlášení (42 obr.)

---

Myslela jsem, že po těch letech, co na Cakov jezdím, mě už moc nemůže překvapit. Leckteré pařezy si pamatuju i ve snu:) Jenže Mackovi taky dbají na to, abychom nezakrněli a tak trať pokaždé trošku obměňují. A tentokrát byla obměna zajímavá - a já jsem málem doplatila na přílišnou sebejistotu a lenost (vykašlala jsem se na prohlídku tratě - co mě tu může překvapit? Chyba! :))

Termín Cakova byl z tradičního října přesunut do listopadu - prima, nehrozily vysoké teploty, zato se sněhem už se v tu dobu může počítat. Bylo ho tak akorát, aby výrazně znesnadnil brzdění našich kár...

Napřed startoval sprint. Já si nejlepší psy šetřila pro mid a tak jsem vyjela celkem v poho. Start byl netradičně po široké cestě (za kadibudkou) a velmi rychle se zatáčelo doprava pak a zase doprava. Než mi chladem ztuhlý mozek začal fungovat a než jsem si uvědomila kde jsem a kam to tak asi může vést, byla jsem v problému. Na zasněženém listí bylo snížení rychlosti otázkou dlouhodobého plánování a já viděla 10 m před sebou pravoúhlou zatáčku - sjezd z lesa do aleje. Značka i žlutý terč byly umístěny až na stromě, kolem kterého se zatáčelo. (Tohle jsme pak s Petrem coby stavitelem trati řešili - no možná to přinese své ovoce). Tak zpět - Při rychlosti vyvinuté průměrnými alaskány 500 m po startu, na zasněženém listí a z kopce 10 m před zatáčkou jsem stihla akorát jedno neslušné slovo a už jsem si hledala díru mezi stromy, kterou vypadnu ze zatáčky ven. Ale asi se stal zázrak, bláhova tříkolka zase prokázala, že nad ni není, a zůstala na všech třech a na trati. Takže k žádné fyzické škodě nedošlo (Martin si kdysi zlomil na tříkole klíční kost..), ale psychická škoda byla horší. Při jízdě mezi poli jsem se pomalu vzpamatovávala a začala opatrně přemýšlet, jaká překvápka nás ještě na trati mohou čekat... Tým ale už nebyl tak rychlý a trať už vedla známými místy. Pozdravila jsem tedy známé pařezy a známé úzké průjezdy a stále mírně otřesená dorazila do cíle. Čekal nás ještě mid.

Midová trať byla novinkou. Vedla na úplně opačnou stranu - kam jsem ještě nikdy nejela. Připravila jsem se na to, že pojedu na jistotu a budu brzdit jako o život. Start byl směrem - jako když chodíme do hospody :) Hlavně z kopce. Měla jsem jet první. Prý se to nějak měnilo. Uff :) Na příjezdové cestě zastavilo nějaké auto. 3-2-1-GO. Velmi opatrně jsem se nechala smýkat k autu napříč cestou a zjistila jsem, že je tam schválně jako bariéra a že nás má směrovat do odbočky. Před Cakovem jsme přejeli silnici doleva a vyrazili do kopce a do polí. Žádný problém. Pak přišel náádherný lesní úsek. Po rovince nebo mírně z kopce, psi letěli jako o život, bylo mi líto šáhnout na brzdu. Jenže vzduchem poletovaly sněhové vločky, bylo zataženo, zkrátka viditelnost v lese minimálníá. Trnula jsem, že by na cestě mohla být nějaká větší díra, nebo ještě hůř -pořádný šutr. Jeli jsme tak rychle, že bych měla malou šanci se vyhnout, nejspíš bych ji ani nepostřehla. Ale co. Se zatnutými zuby a s vytřeštěnýma očima jsem nechala psy běžet skoro naplno. Oops, byl tam solidní kamínek, naštěstí skoro uprostřed, kola šla mimo... Adrenalinová jízda se uklidnila, vyjeli jsme z lesa a pokračovali po polňačcce vedle. Dostala mě až neočekávaně klopená pravoúhlá zatáčka do polí. Eva Hubnerová se mi pak přiznala, že by si před tím nemyslela, že dokáže okotit čtyřkolu - a letěla prý taky :)) Ale bylo to do měkkého, psi neutekli a hned jsme jeli dál. Ještě nás čekala cesta plná tajemství - neudržovaná spojka zarostlá vysokou trávou. Něco tam asi bylo soudě podle ran, které kára dostávala. Ale šlo to. Nakonec jsme přejeli silnici před Novými Dvory a napojili se na známý okruh. Tam už nebylo co řešit. Za chvíli jsme byli doma. Tentokrát jsem s napětím čekala na dojezd Evy :-) mlaďoši jsou mlaďoši, Eva je lehoučká, šikovná, ...ale tříkola je obrovskou výhodou (teda pokud dojede:-)

No a dál? Večer klasika, dobrá večeře na zámečku, hanácké koláče. V neděli už bylo lepší počasí, sníh byl pryč a tak i adrenalinu bylo méně. A hlavně - věděli jsme už, do čeho jdeme. Na Cakov jsem si vzpomněla později na dalších závodech (asi Běleč), kdy pořadatelé cítili potřebu označovat trčící překážky výrazně orámováním bílou barvou - aby byly viditelné. Při jízdě po takové trati má závodník daleko lepší pocit a důvěru, že ho pořadatel nenavede do průšvihu. Ale jo, dost kritiky (to byly jen podněty :-)), Cakov je Cakov a doufám že tam budeme moct jezdit i nadále - i za skvělou pořadatelskou bandou Hanáckého musher klubu, i za ostatními závodníky, se kterými se někdy jinak míjíme. Takže DÍKY!!! HelaL

---