SAMOTA

Janovičky MID - Sobota: Trať

Posílena sebedůvěrou z Turčianských Teplic, zapřáhla jsem si desítku - dopředu rychlejší padesátky, dozadu silné a nekompromisní alaskány. A vyrazila na trať.
Díky nedostatku sněhu se nejela úvodní část tak jako v minulých letech - dolů za silnicí doprava. Letos se místo toho jelo nahoru přes louku směrem k zámečku, pak přes silnici a přes les. A tady to začalo být zajímavé.

Už ve chvíli, kdy jsem u silnice přeskakovala půlmetrový betonový blok v pravoúhlé zatáčce, jsem lehce znejistěla. Ale saně nedošly úhoně, tak jsem jen pomyslela na větší týmy jedoucí přede mnou a za mnou. Fajfka a Miki zapřahali čtrnáctku, stejně jako jeden ze Španělů.
A trať vedla dál... jenže brzo jaksi ...přestala být tratí. Byla to cestička projetá mezi stromy. Jakékoliv přibrždění znamenalo, že skončím přilepená na stromě. Snažila jsem se kolizím se stromy vyhýbat, nebo jsem nastavila nárazu spodní část saní (vydržely). Jednu chvíli mi při prudkém manévru vyletěla z úchytu kotva a zachytila se okamžitě za kořen... následovalo velmi prudké škubnutí - ale naštěstí se urvala jen šňůra od kotvy, lajna vydržela. Provizorní úsek mezi stromy nebyl dlouhý, ale mě se zdálo, že trval věčnost. Po chvíli jsme se přiblížili k hraniční hřebenové cestě - v těchto místech jsem poprvé potkala jednoho ze Španělů - zamotal se mu tým v lese. Moji psi proskočili mezerou mezi stromy přímo na hraniční "dálnici", ale bohužel se dali špatným směrem. Povedlo se mi je zakotvit, otočit a nasměrovat zase zpět do lesa...Uffffff.... Trať se normalizovala. Byla jsem stále otřesena. Moje "musherské sebevědomí" utržilo velmi vážný šrám. O vážnosti situace snad vypovídá to, že jsem v prvních 15-ti minutách nedokázala udělat jedinou fotku - neměla jsem čas pomyslet na to, že mám s sebou foťák :)

Dál už to byla pohodička, jiskřící sníh, modré nebe... závažnou starost mi dělala pouze myšlenka, kudy se budeme vracet. Postupně jsem předjížděla menší týmy. V poslední části mě dojel Španěl Armengol, který už na trati řešil různé problémy. Vezla jsem se za ním s minimálním odstupem. Cesta zpět byla naštěstí po širokých cestách.
Ještě jsme měli přeběhnout silnici a čekaly by nás už jen louky do cíle... Jenže silnici jsme nepřetínali přímo, ale dlouhým esíčkem. Napřed jsme se připojili k silnici a jeli kousek po "chodníku" vlevo, pak jsme měli v pravém úhlu zatočit a trefit se do asi metrové díry mezi okrasnými plotky. Psi si to samozřejmě střihli mimo sněhem posypanou část, ale v tom fofru jsem si netroufla ze saní seskočit, nejspíš bych nezvládla následující zatáčku. Španěl přede mnou měl větší smůlu - vypadl mezi plotem a tým mu utekl. V první chvíli mi vůbec nedošlo, že jsem málem přejela závodníka. Pak jsem zastavila, ale on kulhal a na moje výzvy nereagoval - byla jsem už asi 100 m daleko. Jeho spřežení už dávno zmizelo za horizontem, tak jsem odbrzdila a dojela do cíle taky.