SAMOTA

Noční návrat - náhody prý neexistují...?

Ta hodina nad ránem, kdy už se blíží svítání, je prý ten čas, kdy i profíci zvyklí jezdit přes noc raději zastaví a zdřímnou si. Když to ale máte domů 10 km, tak to přece dáte, ne...?
Tohle mi běželo hlavou když jsem poskakovala nad Bystrcem kolem feldičky po dědečkovi a opravdu moc se mi chtělo spát.
Bylo to nejdelších 10 km v mém životě (a málem bylo i posledních).
Nad Radosticemi jsem ve 4 hodiny usnula, feldička v zatáčce sjela do příkopu a pokusila se vyšplhat na švestku.
Překulila se na záda a já se mírně otřesená snažila zorientovat a začla se skrz kopřivy hrabat ven.
Tma řídnula a přicházel úsvit. Do uší mi dolehl dusot koňských kopyt a poplašené frkání dvou shirských hřebečků, před jejichž ohradou jsem tak hloupě ukončila pouť červeného autíčka.
Nevěřícně jsem koukala na druhou stranu silnice na bílou siluetu kříže... Náhody prý neexistují...
Tak tuhle náhodu si budu muset přebrat sama.
A zpět do života ... trojúhelník ani není moc potřeba, ale dám ho. Volám Martina - vypnuto, volám Martínka - vytrvale ve spánku zavěšuje a posléze mobil vypíná jako budík, pevnou nikdo nebere. Tak jsi na to sama :)
V šeru nepřeluštím žádná čísílka na zelené kartě, policii volat nechci, je třeba odtah. Ještě že mám mobilního operátora...