SAMOTA

Vyšné Ružbachy

Juraj Jakubašek se ujal náročného úkolu uspořádat první ročník závodů ve SKI areálu v této turisticky a hlavně sponzorsky známé lokalitě.
Premiéra se celému realizačnímu týmu povedla skoro na jedničku.
Ski areál představuje perfektní zázemí, sponzorská síla je v tak zajímavé lokalitě vysoká, parkoviště prostorné i když místy trochu hluboké :), podpora obce, schopný pořadatelský tým, profi časomíra.

Sobota - trať (58 obr.)	Sobota - cíl (54 obr.)	Musherská večeře (20 obr.)
Neděle - trať (50 obr.)	Neděle - cíl (66 obr.)	Vyhlášení (40 obr.)

Trať byla vedena zpočátku po sjezdovkách, na vrcholu kroužila v zajímavých smyčkách aby pak spadla prudkými sjezdy k civilizaci, prosmýkla se kolem komplexu koupaliště, projela částí obce, objela areál zezadu pod vleky a zamířila do cíle.
Jediným mímusem se mi jevila délka tratě - bylo to méně než 7 km pro všechny kategorie.
Přijeli jsme po půlnoci a hned v rolbou shrnuté ploše parkoviště zapadli. S pomocí řetězů a trochy Martinova řidičského umu se mu nakonec povedlo zaparkovat strategicky blízko startu.
Ráno jsme na prezentci nafasovali kromě čísel i poukázky na obědy pro mushera a pomocníka u stánku, večeři a spoustu slevových poukázek do Popradu. Akorát mi chvíli trvalo, než jsem děvčatům vysvětlila, že jedu tři týmy, tak kolik budu platit - super, bylo to pro mne jen 12 EUR. Ještě domluva s časomírou, kolik času budu potřebovat na přepřažení a hurá na to.

Vyjížděla jsem jako první tým po Skj. S osmičkou se stoupání po sjezdovce nezdálo až tolik namáhavé, ale na proběhnutí to rozhodně bylo. Smyčky nahoře byly zajímavé, ale ve sjezdech byly prostředky koryt málo utlačené a psi se propadali. A tak jsem je hlídala a brzdila, co to šlo.
Klíčovou chybu jsem udělala pod kopcem, kdy cesta vedla rovně, stáli v ní diváci a vytáhli pozornost psů, takže neodbočili jak měli. Come-back se na silnici dělá špatně, nedá se kotvit. Tak jsem poprosila o pomoc mírně vykuleného diváka, aby mi podržel saně. Leadři se ještě stihli zamotat a tak jsem jen mávla na pozdrav,když kolem profičel Miro Pažur.
Moje smůla, mám mít pořádné leadry...

S dalšími týmy jsem už v té zatáčce neměla žádný problém, stopa se rychle vyjela a začal tam fungovat i pořadatel – směrovník tak, jako na dalších zatáčkách ve vesnici.
Do cíle jsme dorazili už jen s minimálními problémy a pak už ten rychlý kolotoč s vypřažením, odměnou a přípravou dalšího týmu.
Se šestkou černých koníků jsme se opravdu snažili závodit, soupeřem byli Peter Marcin a Anna Bayer. Bohužel Peter měl kolizi na startu, pomocník mu pomalu pouštěl přední psy, Peter nepočkal a tak se mu přední a zadní psi trochu poškorpili. Byla u toho i nějaká krev, takže Peter raději psa ještě ve startovní zóně odpřáhnul. Tohle ho bohužel stálo diskvalifikaci. Já jsem na těžké trati jela s velkými psy opatrně a tak mi jen půlvteřina přebývala před Annou.

Se čtverkou jsme se jeli jenom projet a zatrénovat, kopce nahoru se najednou pronikavě prodloužily, začala jsem obdivovat výkony dvojek :-)
Konečně trocha času na zelňačku a čaj, obstarat psy, mrknout na výsledky: osmičky - Martin druhý za Mirem, já třetí (ze třech), ve čtverkách taky překvapivě druhá ze dvou, jen šestky budou ještě zajímavé. Škoda Peterove diskvalifikace...

Na pódiu hrála kapela, mraky diváků žmoulaly v rukou lístky do tomboly a čekaly na losováni. Plynový ohřívač jsme naštěstí nevyhráli.:-)
A pak hurá na musherskou večeři. Do Bílému domu. Míjíme Lázně, Švýcarské domky a a místo musherské hospody nás čeká jiný kafe. Dorážíme k luxusnímu zařízení, které v tomto lázeňském centru rozhodně nedělá ostudu.
Ve velkém sále se servíruje knedlíčková polévka, jitrnička se zelím, bramborem, párečkem a zákuskem. K tomu pivko nebo kofola. Jenom tekutiny a zákusek stíháme zbaštit i za lístky pro naše neexistující pomocníky. U stolku s námi sedí vymydlené holky lyžařky, které se stihly seznámit s lázněmi zevnitř. Chrochtají blahem... Atmosféru podbarvuje živá kapela... ke smyčcům v musherských galoších...:)
Nacpaní k prasknutí se kutálíme lázeňskou atmosférou vyvenčit psiska a pak už jen zalézt do spacáku.

Přes noc něco nasněžilo a rolba utlačila koryta s hutnějším sněhem tak, že už se nepropadali ani koníci.
Všichni se zrychlili, disknutý Peter ukázal, že je lepší, Anna byla na rychlé trati pomalejší.

Vyhlášení bylo přebohaté, Martin musel pro naše 4 patnáctky zlaté Brassy dojet se saněmi:)
Starosta Ružbachů slíbil, že příště bude i 14 km trať a vyjádřil naději, že druhý ročník získá vydatnou musherskou přízeň.
Já myslím, že ano!

---