SAMOTA

Hustopečská pětka - rozloučení se sezónou

Mrazivé ráno, chladný vítr a sluníčko - to byly příznivé podmínky pro další ročník Hustopečské pětky. Závod byl sice ohrožen v období přípravy, protože hlavní organizátor Jara Fabiánek musel řešit vážné osobní problémy. Kluci ale zaskočili dobře a tak vše klaplo.
Na startu se objevila skoro padesátka účastníků z ČR i zahraničních. Trať 6200 m vedla zpočátku 500m po asfaltu v obousměrném provozu, pak přešla na polňačku, prudkým stoupáním kolem zahrad, přes pole a kolem vinic až na nejvyšší bod v kraji nad hustopečské panorama s výhledem až na Pálavu. Pak následovalo prudké klesání - bohužel po asfaltce,v zatáčkách zase zpět do nížiny, kolem rybníka a domů.

---

Cesta vede NAHORU... (87 obr.)

...a zase DOLU (107 obr.)

---

Trať jsme procházeli spolu s Gwen a Martinem Stoklasou. Gwen co chvíli zamířila romantické oko svého Nikona (ozbrojeného dvoustovkou Sigma objektivem) na zajímavé objekty v dálce, do které jsme my se setovou výbavou nedoviděli :).
Martin natáčel průjezdy závodníků kolem a my jsme mu do toho vesele klábosily, jak jsme probíraly veškeré musherské drby. :). Podobnou rychlostí jako my se posunoval i Monte s Filipem Chludilem, takže se můžete těšit i na fotky od profíka. Fotografů jako máku :)
Postupně kolem nás proběhli běžci, projely skútry a kola, menší týmy s tříkolkami. Velké týmy na sebe nechaly dlouho čekat. Jana Holá dorazila docela celkem rychle, ale Dan, Rosťa a Jarda pořád nikde.
Už jsme přemýšleli, že někde ztratili směr a jeli poznávat krásy Jižní Moravy...
Jako první se objevil Jarda Jiránek. Zrovna proti němu kráčela paní s mini-jezevčíkem na vodítku.
-Paní, můžete nprosím vzít pejska stranou, jede spřežení.- avízovala jsem.
Jezevčík byl uloven a za pištení odvlečen kousek od cesty. Jarda zastavil svoje malamuty v bezpečné vzdálennosti. Kňučící objekt v jejich teoreticky brzo snadném dosahu měl jejich plnou pozornost.
Jarda se naklonil a něco vytáhl z káry...hliníková lopatka! Povinná výbava na longy není úplně častou pomůckou na jarních závodech.
Jarda zkusmo mávl lopatkou vzduchem. Ouška malamutů se pohnula směrem dozadu... Jezevčíček...? ...lopatička...?
Pak Jarda významně poklepal lopatkou o řidítka a tím jasně definoval pravidla. Jeho pravidla.
Tým se na pokyn dal do pohybu. Přední čtverka minula bez problémů jezevčíčka přišpendleného paničkou k zemi a protáhla tak zbytek týmu, který jevil o zajímavý objekt v blízkém dosahu větší zájem. Žádný problém.
Uvědomila jsem si, že život s malamuty má asi trošku jiná pravidla než život alaskány a kříženci :)
Po Jardovi brzy projel i Rosťa Neumann a nakonec se přiblížilo opravdu zvláštní uskupení v podobě důstojně jdoucích malamutů, kolem mich pobíhajícího Dana Navrátila, Štěpánky stojící na káře a držící volně otočná řidítka a jednoho kamaráda v podobě řídícího zadáka. Tak Danovo zdržení se dalo vysvětlit... A co ti druzí dva..?
Rozuzlení se ukázalo po chvíli v podobě skoro prázdné pet láhve s Dobrou vodou, která byla opravdu -dobrá- a na začátku závodu plná... Kluci poctivě na každé kontrole koštovali kvalitu -dobré vody- a rozloučení se sezónou tak pojali opravdu zodpovědně.
Zkusím na tento způsob příště nalákat Martina :) Jemu se na asfalt moc nechtělo a mne nakonec odradila nutnost posílat startovné složenkou -proto naši psi zůstali doma.
Po doběhu dětiček už mne volaly domácí povinnosti a tak jsem se rozloučila s musherskou smečkou a s touto sezónou a vyrazila domů ještě před vyhlášením a začátkem společenské části.
I tak to byl hezký půlden a dík všem za něj... a Gwen a Martinovi za společnost na trati.

---