SAMOTA

Dogtrek Stopou strejdy Šeráka - 2. DEN

Ráno...Neschopná pohybu, natož chůze. Spacák od igelitu hezky zapařený - až budu velká, koupím si žďárák.

Než se Luiza nasnídala, zkouším taky něco sežvýkat a vykročit (vypajdat). Vzhůru směr Kralický Sněžník. Vždyť je to jen pár km. Zas mě předbíhají ti, co v teple chrupkali na K2 nebo v tom seníku, kam mě nechtěli pustit a vrčeli na mě. :-) Nejhorší je úsek, když se míjíme s těmi, kteří už nahoře byli. Vracejí se ojínění a ten pohled a jejich varování že tam fouká, mi vlévají novou energii. Zima, sníh...úplně pookřávám a od pramene Moravy je to na vršek jen kousek. Ještě razítko a dolů. Přece jen, rukavice by bodly.

Teď se zas já usmívám na ty, co se ještě sápou vzhůru, zvlášť masochisti Vojvodíci mne zaujali. Přemýšlím, jak se chtějí dostat ve zdraví i z kopce se svými čtyřmi malamuty a GP. Nicméně sněhu ubývá, sluníčko občas vykukuje a den je ještě mladý. Jdeme místy, kterými jsme včera stoupali a tak potkávám lidičky, kteří ještě nebyli na K2 (!)

S polednem se únava zvyšuje, dokonce i ti blázni Vojvodíci mě předhánějí. Kousek před Paprskem už nemůžu odolat nádhernému sluníčku, a tak zahazuji batoh, vyndávám mokrý spacák k usušení, poslouchám Cohena a australské Zelenáče, pochrupkávám a koukám po těch, kteří se plahočí dál. Nicméně časem mi suchý spacák a vzrůstající hlad vysvětlí, že na Paprsku bude oběd. Někdo to asi vysvětlil i Luizičce, protože do kopce začíná poctivě táhnout. Někteří si prý stěžovali, že na Paprsku bylo zavřeno...míjeli ho v 5 ráno :-) My si tu dáváme skvělý oběd a soucítíme s Montem, který po pádu musel vzdát - no hlavně že je celý.

Další trasa vede na Smrk a pak už dolů na K4. Gejza tam osobě sleduje míru degradace našich osobností. Špička už je dávno doma. No hlavně že tu mají pivo. Většina účasníků se pohybuje jak rozbití roboti nebo si fouká své bolístky. Jen psiska vypadají OK. Tma se blíží a tak vyrážíme hledat nocleh. Pohrdáme boudou u silnice u Nýzlerovských vodopádů a začínáme stoupat zase do kopce. Prý je tam někde cesta zarubaná...

Už se mi nechce a tak když uvidím nádherné místečko pod vzrostlými smrky jak deštníky, končím. Luizička dostává dečku a večeři a spááát v měkkém jehličí...(asi na 80. km)