SAMOTA

Dogtrek Šerák - 3. a 4. den

Sobotní ráno bylo nádherné. Akorát já už se sotva plazím. Napřed na Lví horu, kde jsou poslední zbytky sněhu a úchvatná vyhlídka. Je to poslední kopec a pak už jen dolů, třeba zapeklitou bučinou. Stále častěji zahazuji batoh a proklínám ho. Je to jakýsi Tatran a nemá kompresky jak stará dobrá Gema. A jak ubylo věcí, plácá sebou ze strany na stranu. Nemůžu chytit pořádný krok nahoru dolů a všechny zádové svaly dost protestují.

Nikdo už mě nepředbíhá, asi už jsou všichni doma. Nakonec docházím jednu spolubojovnici s vlčačkou Tarou, která se v teniskách se zmodralými nehty kolíbe kupředu. Ale jde dál, klobouk dolů. Aspoň že moje pohory jsou OK. Bolí mě asi všechny svaly, ale puchýřek žádný. Tak se kocháme výhledem na údolí Lipové a míříme do lázní. Škoda, že tu pro nás není nějaká kůra... Teď ještě dobře najít zadní cestu kolem potoka, který teče vpředu, a zbývají poslední metry do cíle. Dokonce nám i zatleskají. Překvapuje mne kontrola výbavy - ale já toho táhla hodně, tak mám vše OK. Luizička je po dnešních 18 km v daleko lepším stavu než já, tak ji na chvilinku(domnělou) nechávám na terase a chci do sebe hodit nějaký posilovač, abych nás obě mohla obstarat. Jenže vytřískat pivo a polívku od neochotné číšnice je nadlidský úkol a tak se vracím snad za půl hodinky. Dobré duše tam na mě koukají jak na tyrana, Luizička má před sebou misku s vodou... Ale těší mě - říkají - Dali jsme jí aspoň napít...ale ona nijak nepila. Cha, cha, poznám, v jakém stavu je longový pes po 18 km a kdy je prioritní pes a kdy panička. To na Ledovce je to trošku jinak, když pejsci mají za sebou šedesátku v plném tahu... Kolem se pohybuje spousta lidí v různém stupni kulhavosti a tak jsem všichni jak velká rodina. Počasí se kazí a ve stanu je dobře.

V neděli je čas vyhlášení - koukám na ty nejrychleší šílence a nemůžu pochopit jejich ohromné časy. Ale zas - kdybych dokázala pospíchat jako oni přes noc, přišla bych třeba o to náherné ráno na Lví hoře a to by byla škoda. Já si odvážím ohromnou cenu - liščí ocas za nejpomalejší veteránku. Přemýšlím, jestli mám brát jako výzvu přidat se ke Dlouhým ocasům, nebo jako připomínku, že už bych na podzim měla konečně uspořádat pro naše koně a holky Hubertovu jízdu :)

Závěrem : Obrovský dík pořadatelům. A jestli půjdu zas? Nevím. Dogtrek je náročný na dovolenou, kterou mi už odčerpávají zimní závody. Celou smečku nechávám doma a vybírám jednoho psa. Bez tréninku je to hodně silné. Možná až...až třeba pořadatelé oddělí dogtrekáře sportovce od pohodářů. Až trasa pohodářů bude optimalizována tak, aby zdolali všechny vrcholky, viděli vše hezké a neběhali navíc nahoru a dolů jako praví sportovci. Až pohodáři nebudou chodit na čas, jen do časového limitu a budou si moct naplno užívat každého koušíčku přírody... Kdoví?...možná je to nesmysl :-) Každopádně i přes to běhání nahoru dolů to byl OHROMNÝ ZÁŽITEK a DÍK za něj.

Myslím že dogtreky představují bezvadný způsob vyžití pro všechny lidi, co mají doma jednoho dva psy a jsou "střelení" do přírody a chtějí si trošku "máknout". V partě dogtrekářů najdou spřízněné duše. Je tu takový kousíček toho, co mají společné bandy musherů, trampů, vodáků, horolezců či třeba distančních jezdců. Láska k přírodě, ke zvířatům a touha překonat sám sebe. (HelaL)